Velmi vzácná šavle - Svaz Ozbrojených Jednot - Československá Národní Garda ( NG ), čočková čepel s oboustranným výbrusem značena WLASZLOVITS ŠTÓS , rozměry - prohnutá čepel délka 782 mm  , šířka čepele v nejširším místě 24 mm , celková délka 922 mm, pochva se závěsným očkem ,  prohnutí čepele 12 mm, vše původní nerestaurované.

Krátce po vzniku Československé republiky v roce 1918 začaly vznikat různé ozbrojené sbory jako Pražská národní milice, Svaz ozbrojených sborů, Ozbrojená jednota a další. V polovině dvacátých let začalo mít na těchto ozbrojených sborech zájem Ministerstvo národní obrany a byl ustaven Svaz ozbrojených jednot, které dostaly pro potřeby výcviku zbraně vyřazené z armády. Zájem MNO na budování těchto jednotek sílil a v roce 1930 byly tyto sbory spojeny do Národních gard. Jejich prvním velitelem byl jmenován pplk. Karel Kříž, a to s hodností generála Národních gard.
V roce 1938 došlo ke sloučení všech branných organizací tj. Národních gard, Československé obce střelecké, Národního střeleckého svazu a Akademické legie do Svazu národních střeleckých gard ČSR a velitelem se stal armádní generál Josef Šnejdárek. Všechny tyto organizace se za druhé světové války aktivně podílely na protinacistickém odboji. Po válce byla činnost Národní gardy obnovena, avšak dekretem presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše 27. října 1945 byl založen „Svaz brannosti“a to sloučením Svazu československého důstojnictva, Svazu národních střeleckých gard, Svazu československých rotmistrů a Svazu československých záložníků. Měl více než půl miliónu členů a jako jediná celostátní veřejně-správní korporace převzal, pod přímým dozorem Ministerstva národní obrany, veškerý branný výcvik. Ve dnech 20. - 25. února 1948 byli přední funkcionáři Svazu brannosti pozatýkáni, krajská velitelství, kanceláře, výcviková střediska a sklady zbraní byly obsazeny příslušníky pohotovostních pluků SNB a příslušníky Lidových milicí a veškerá sportovně branná činnost byla zastavena. Zákonem ze dne 11. května 1949 byl pak Svaz brannosti oficiálně zrušen a veškerý jeho majetek byl převeden na stát, respektive na vojenskou správu.

Stejnokroj Národní gardy, jehož součástí byla šavle nebo kord, byl schválen výnosem Ministerstva vnitra č. 59581/1927/5. Nejcharakterističtější částí chladných zbraní Národní gardy jsou koše jílce, tvarově shodné s armádními důstojnickými šavlemi vzor 24. Úponky však nejsou zcela proříznuty a tvoří tak tři obdélníkové a jeden trojúhelníkový výřez. Ukončení koše není však válcovité jako u šavle vzor 24, ale rovné.Vnější strana koše je zdobena velkým stojícím lvem, který drží československý prapor. Úponky jsou zdobeny řadami lipových listů. Rukověť je dřevěná, potažená kůží a zpevněná splétaným drátem, s jednoduchou hlavicí s upevňovací maticí. Čepel je úzká, leskle niklovaná. (vyskytují se také čepele zdobené lipovými lístky s nápisem "Pravda vítězí")

Začátkem 19. století ve městě Smolník nedaleko Uherského Štósu založil firmu s noži Josef Wlaszlovits, původem polský obchodník. V roce 1827 založil ve Štósu novou továrnu na nože a šavle. Jako obchodník byl  Josef Wlaszlovits velmi úspěšný a brzy se stal největším výrobcem nožů a šavlí v Uhersku. Velkou část výroby dodával Rakousko-Uherské armádě a po vzniku samostatného Československa také naší prvorepublikové armádě. Pro Německo firma vyráběla nože pod značkou Solingen.Asi do roku 1907 značila firma svoje výrobky značkou WLASZLOVITS STOÓSZ , poté do roku 1918 WLASZLOVITS STÓSZ, TS WLASZLOVITS J . Od roku 1919 značkou WLASZLOVITS ŠTÓS. Po zestátnění továrny v roce 1948 značkou SANDRIK.